Šikana

14. června 2012 v 19:00 | T. |  Deníček

Tááák! Už je po škole (díky bohu), svoje spolužáky snad už nikdy neuvidím, takže můžu konečně napsat něco, co mě trápilo celé tři roky, co jsem s nimi musela chodit do jedné třídy.

Na vlastní kůži jsem se nesetkala se šikanou, alespoň ne s tou "v pravém slova smyslu". Nikdo mě nebil, ani na mě jinak fyzicky neútočil, ale často se k mé osobě nesly urážky, pomluvy, různé vtípky, zažila jsem i krádeže a ničení věcí, naschvály i svalování viny za něco. Šikana je prý všechno, co nějakým způsobem omezuje druhého a způsobuje mu nejen fyzickou, ale i psychickou újmu. A tohle všechno rozhodně nepomáhalo mojí už tak mizerné psychice.


Přiznám se, že jsem si za to mohla sama. Já jsem je už od začátku ignorovala, držela jsem se stranou, a proto do mě rýpali, trošku nevhodným způsobem zjišťovali, proč jsem taková, proč se s nimi nebavím, proč každou přestávku utíkám co nejdál od nich a proč se nezapojuju do dění ve třídě i mimo ni v rámci mimoškolních akcí. Tenkrát to bylo teprve něco málo přes rok po tom znásilnění a já jsem byla psychicky prakticky pořád na dně, takže jsem jednala asi nepřiměřeně, než by se dalo očekávat od "normálního" člověka. Bylo to těžký, když se ze začátku pár holek snažilo mě vtáhnout mezi sebe a někteří kluci si bez okolků sedali na moji lavici nebo se v dobré víře snažili mi pomáhat. Nezvládala jsem to no!


A z toho všeho to vlastně pramenilo. Byla jsem jiná než oni, vymykala jsem se normálu…a co není stejné, je špatné (mi něco povídejte o originalitě). Udělali si ze mě terč pro svoje vtípky a hodně mě pomlouvali a to schválně tak, abych o tom věděla. Krom toho se mi objevovala často žvýkačka přilepená ať už na židli nebo na stole, mizely mi stránky z učebnic, v tašce se mi několikrát čistě náhodou vylila lahev s pitím, ve skříňce jsem jednou dokonce objevila žížalu nebo mokré listí. Kolovaly o mně zaručeně pravdivé zvěsti, že jsem fetka (asi jsem tak vypadala, nebo to bylo tou rukavicí), že jsem prostitutka, že jsem anorektička (to už v té době nebyla pravda), že jsem cvok, že jsem psychicky narušená, že jsem protekční fracek (nebudu vysvětlovat proč), že jsem rozmazlenec, že jsem šprtka, atd atd a spousta vymyšlených příběhů o mně nechybělo.

Nezvládala jsem se bránit a nejednou jsem se i rozbrečela a ze školy jsem prostě utekla a to zase museli žehlit rodiče, protože jsem bez ohlášení opustila školu. Ale zase bylo pár dní klid, protože si asi spolužáci mysleli, že jsem na ně žalovala, jenže to zase ze mě udělali žalobníčka. Ale já jsem nikdy nežalovala, i když se radí, že se to má někomu svěřit. Rodiče o tom věděli, ale ve škole o tom nemluvili, prostě se to svedlo na moje psychické problémy, o kterých věděla jak třídní, tak i ředitel, i když neznali důvod. Nemohla jsem ale odejít na jinou školu, protože bych riskovala to samé a taky bych musela dojíždět a to ne!

Za celou dobu se mě zastali jen dva človíčkové. Katka, trochu oplácanější holka, která taky neměla mezi spolužáky moc kamarádů, a ti se jí taky občas posmívali, ale ona byla dost od rány, takže se o sebe dokázala postarat. Vůbec netrpěla žádným mindrákem nebo tak. Bohužel jsem ji k sobě nepustila blíž a ona se stejně na konci našeho prvního společného roku odstěhovala. Tím druhým byl Tomáš (už jsem ho jednou zmínila, onen spolužák), vcelku nenápadný kluk, který sedával na úplně opačném konci třídy. Asi jsem se mu líbila, protože se dost snažil, ale s klukama jsem měla problém, takže neměl šanci. I tak mi ale pomáhal. Vracel mi věci, které mi ostatní schovávali, dával mi opisovat sešity, když jsem chyběla, což bylo dost často. Díky němu jsem tu školu tak nějak přežila a za to jsem mu už poděkovala. Krom toho je to další člověk z mého okolí, který ví o tomhle blogu, prý už delší dobu, ale nebyl si jistý, že se jedná skutečně o mě. Nikomu dalšímu to ale neprozradil, nebo to alespoň říkal, ale já si nejsem tak úplně jistá. Někteří kluci se v poslední době chovali jinak. Ani ne tak líp, jako spíš odtažitěji, i když to mohlo být i blížící se maturitou. Ale tak nějak mě děsí, kdo z mýho okolí o tom ještě ví. Já vím, že jsem tu psala, že je mi jedno, kdo se to dozví a že vlastně chci, aby to věděli…ale asi si za tím tolik nestojím.

Hodněkrát jsem si vyčítala, že je to všechno moje vina. Že jsem prostě mohla zatnout zuby a chovat se jinak, být přátelštější, milejší. Mohla jsem si udělat kamarády a třeba by mi bylo líp. Nadávala jsem sama sobě, že se izoluju od ostatních, ale nikdy jsem nesebrala odvahu to změnit. Mnohem jednodušší bylo vybrečet se do polštáře, nebo se pořezat. A stejně, když jsem to chtěla letos změnit, nesetkala jsem se s velkým úspěchem.

Šikana je hrozná věc, to snad uzná každý a je jedno jestli jde o tu fyzickou nebo psychickou. Nikdo by neměl zneužívat slabosti druhého! Ale snad si teď někoho neznepřátelím, když řeknu, že ve většině případů si za to ti šikanovaní (včetně mě) mohou sami. Jen to s pokorou snášet je totiž to nejhorší. Je mi jasné, že někteří nemají takovou kuráž, aby se jim postavili, ale je tolik jiných způsobů, jak to skončit…říct to někomu (rodičům, učitelům), přestoupit na jinou školu, přidat se k někomu silnějšímu a využít jeho ochrany nebo prostě jen sebrat odvahu a bránit se. Hrát mrtvýho brouka nic nevyřeší. A není pravda, že když si jich nevšímáte, tak je to přestane bavit. To je pěkná blbost!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 verinka verinka | E-mail | 14. června 2012 v 19:39 | Reagovat

Je moc dobře, že se tam našel aspoň ten jeden- dva zastánci. :)

2 Voldy,Miška,Slim,Eruvië Voldy,Miška,Slim,Eruvië | 14. června 2012 v 21:11 | Reagovat

mě taky šikanovaly a nějak jsem to zkousla a když už to zašlo příliš daleko změnila jsem školu a přestoupila na čapkovku do 6 třídy a musím se přiznat že jsem ráda že mě šikanovaly a já přestoupila jinam protože bych nikdy nepotkala tu nej nej nejlepší nej ůžasnější kamarádku kterou mám. ale šikana není nic hezkého a mrzí mě že existují lidé kteří se v tom vyloženě vyžívají !!! takže STOP ŠIKANĚ !!!!

3 Petra Petra | 14. června 2012 v 21:59 | Reagovat

Tak já se se "šikanou" setkala už v 1.třídě ZŠ, byla jsem po operaci ucha, měla jsme vyholený kousek hlavy u ucha a děti na mě řvaly lebkoune, do toho ucha mi sem tam nějaký chytrák přišel zakřičet:-(, celý život se od lidí něčím odlišuje, jak ráda bych zapadla a nevyčnívala z řady!
Jinak už se nedivím, že seš tak moc ráda. že je SŠ za Tebou, tohle si v terapii nikdy neprobírala? By mě zajímalo, jestli ano, co Ti bylo razeno.

4 T. T. | Web | 15. června 2012 v 8:59 | Reagovat

[3]:  Malé děti dokážou být kruté, protože si ještě plně neuvědomují, co tím způsobí, jen to odkoukají od někoho jiného. U starších dětí je to o to horší, že ti už si uvědomují, co dělají. Důsledky jsou však v obou případech stejné. Já si naštěstí užila krásnou základku se super kamarádama.
Při terapii jsme to samozřejmě probírali, protože jsem si psychologovi stěžovala, jak jsou na mě "hnusní" a co mi zase udělali. Radil mi, abych zkusila změnit svůj přístup k nim, abych se na ně vždycky usmála, když mi něco provedou, pak zase abych si jich nevšímala a nedala na sobě znát, že mi tím ubližují. Samozřejmě mi radil, abych to někomu řekla, jednou dokonce že to řekne on, to když jsem byla hodně vynervovaná a zaseknutá. Radil mi abych přestoupila na jinou školu, ale o tom jsem nechtěla ani slyšet. Už jednou jsem změnila obor a pokud bych nechtěla jít na průmyslovku nebo zdrávku (tedy úplně jiný obor a to by znamenalo jít do prváku), musela bych dojíždět a já a hromadné dopravní prostředky, to nejde moc dohromady. Dost jsme s tímhle problémem bojovali, ale když viděl, že se mnou nehne, nechal to být, ale že mě nebude utěšovat, až si zase přijdu stěžovat. Že o tom nechce slyšet, dokud s tím nebudu chtít něco dělat. Jeho úkolem není mě k něčemu dokopávat, ale zařídit to tak, abych se k tomu dokopala sama. Už jsem psala, že je můj psycholog dost svérázný a má zvláštní metody.
Ale prostě jsem to teda nechala plavat a tiše jsem trpěla. Na terapiích jsme raději probírali (pro mě) důležitější témata.

5 Petra Petra | 15. června 2012 v 9:20 | Reagovat

[4]:Tak hlavně je důležité, že ta kapitola je pro Tebe uzavřená a že si to přetrpěla. Je škoda, že jim třeba třídní neřekla, nenastínila, proč si na novou školu přestoupila apod.
Když jsem chodila na druhý stupeň základky, pamatuji si, že jsem začala být proti šikaně, dokázala se už druhým postavit a zastat se, když byl šikanován, třeba kvůli špatné sociální situaci. Ve třídě jsem byla "uznávaná", protože jsem vyhrávala školní olympiády v maice, fyzice, ve sportu výborná..., měla samé jedničky a ještě všem dávala opisovat, co se dalo. Paradox je, že mi do dnes zůstalo, že se umím zastat slabších, že vypadám navenek silnější, než ve skutečnosti jsem, když se mě děje nějaké nepráví, tak si zalezu do ulity a obrečím to.

6 T. T. | Web | 15. června 2012 v 9:35 | Reagovat

Uzavřené to určitě je. Střední školu jsem totálně hodila za hlavu, na vysoké chci začít úplně odznova s čistým štítem a s úsměvem na tváři (snad to půjde).
Nějaké důvody k přestupu se neřešily, prostě jsem byla ta nová a to je všechno. Jen ředitel, třídní a asi i učitelé věděli, že jsem kvůli "zdravotním a psychickým" problémům rok nechodila do školy a tohle snad mým spolužákům neřekli, nebo by alespoň neměli. A já jsem se jim pochopitelně nesvěřovala, proč jsem přestoupila na jejich školu.
Najít si něco, v čem je člověk dobrý může být na jednu stranu výhoda, protože tě začnou uznávat, ale na druhou stranu to může vzbuzovat i závist a nepříjemnou soutěživost, takže záleži na ostatních, jak se k tobě budou chovat.
To jak působíme navenek nemusí vůbec korespondovat s tím, jací jsme uvnitř a to nám komplikuje život.

7 El El | 17. června 2012 v 11:31 | Reagovat

Mám takový dojem, že určitou formou šikany si prošel téměř každý. Já například jsem od 1.do 7. třídy poslouchala nadávky typu slonbidlo, prasnice atd., jen proto, že jsem odmala byla cca o 10 cm vyšší než ostatní děti (všichni mě dorostli až kolem 14 let, pak se to srovnalo)a úměrně k tomu jsem taky vážila o něco víc než ostatní. Takže lidi )děti si vždycky najdou důvod, proč útočit na slabší.
Zajímalo by mě, proč nosíš tu rukavici (e)?To máš jizvy na prstech nebo hřbetu ruky?

8 T. T. | Web | 17. června 2012 v 20:12 | Reagovat

[7]:  Já jsem do 17 prakticky nevěděla, co to šikana je. Vždycky jsem chodila do třídy, kde jsme byli dobrý kolektiv. Nebo jsem si jí možná nevšímala.
Jizvy mám na celém předloktí, ne na hřbetu, ale na vnitřní straně

9 Miuky Miuky | E-mail | Web | 18. června 2012 v 21:40 | Reagovat

Já jsem si šikanou procházela od.. noo odjakživa, od školky celou národku a teď na druhém stupni. Jen v šestce se to trošku zklidnilo, ale stejně mi nadávali pro můj hudební styl a vkus celkem. Děti mě často ve třídě bily, sváděly problémy na mě, nadávaly, ničily a kradly mi oblečení, pomůcky a vše co se dalo. Nejednou mi v zimě vzali bundu a boty z šatny a já šla ve sněhu domů pouze v přezuvkách a mikině(pokud mi zůstala aspoň ta). Občas si kluci přisadili a odchytli mě po cestě a nakrmili sněhem.
Teď už to však umím snášet lépe a postavit se jim, asi mi to i něco dalo. I přes to na sobě vidím následky, stopy strachu a další.
(U mě to má i jiné důvody, možná proto mě tak nesnášely - vycítila to jak, jsem divná, že je něco špatně. Měla jsem jednu dobu podobný problém s jakým se vyrovnáváš ty. Naštěstí jsem byla moc malá.)
Šikana je svinstvo a asi si jí projde aspoň trošku každý. Jen ji odlišně snášíme.
A ignorovat je na nic! Jen je to ohraný trik, který je ještě více pobaví.
Sleduji tvůj blog pravidelně, ale většinou nemám co psát do komentářů. Tvůj pokrok je ohromující a moc ti držím palce. :)
V některých tvých problémech se i trošku vidím, také se mě snažili poslat k Psychologovi a já sama o tom uvažovala, ale příliš se bojím, že by poznal pravý důvod problému. :)
Hodně štěstí! :)

10 T. T. | Web | 19. června 2012 v 11:12 | Reagovat

Najednou nevím, na co si já stěžuju. Oproti jiným jsem na tom byla ještě hodně dobře.
Víš, psycholog je od toho, aby rozpoznal ten pravý důvod, protože bez toho se nemůže hnout a pracovat s tebou. Chápu tvoje obavy ale jinak to prostě nejde, respektive by to ani nemělo cenu. Ale i když to bude vědět, nesmí to nikomu říct.

11 Miuky Miuky | E-mail | Web | 20. června 2012 v 22:38 | Reagovat

[10]: Obávám se, že by to sdělil mamce. To před ní to chci všechno utajit. Říkáme si skoro vše, ale toto neví a bude lepší když to tak zůstane. Nejsi, já si občas taky říkám jak jsem na tom ještě dobře. On si občas každý potřebuje postěžovat, pro každého to bývá těžký a není to nic příjemného. ;)

12 ztracený anděl ztracený anděl | E-mail | 13. srpna 2014 v 19:16 | Reagovat

Vím jak se cítíš já si prožívám ve škole to samé a trochu se bojím jít v září do školy.Mě začali šikanovat od 5.třídy a v té době odešla jedna spolužačka na jinou školu protože jsme jí neměli moc v lásce,no a protože věděli že se snadno urazím se pustili na mě :-( Učitelé mi říkají at jsi jih nevšímám,ale jak jsi napsala NENÍ TO PRAVDA!!! I když se snažím tak mi nedají pokoj.Říkají mi"mrcho,krávo,svině,zrůdo,píčo,histerko,satane(protože věřím v magii a nosím pentagram)-atd.Jedna spolužačka se mě ptá proč nepoužívám make-up nebo proč nenosím značkové oblečení. a nikdo se mě nezastane když mě ponižuje,kvúli to mu mám pocit že mě namají rádi a že je to všechno moje vina :-(  :-(  :-( tajně jsem byla i u školní psycholožky(mámě to tajím protože by to nepochopila)a taky jsem se poškozovala,ale stále mám naději   a navíc se mi narodila neteř a je moc krásná:-)Díky ní se držím nad vodou ale to co se mi dělo se mi bude určitě dít znovu ale doufám že to zvládnu a všem co si něčím podobným prošli držím palce ;-)  :-D

13 já | 6. července 2015 v 17:18 | Reagovat

Nechápu jak myslíš to, že si za to můžeš sama a ostatní šikanovaní taky, jak? 8-O

[12]: Co ti ta školní psycholožka poradila?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama