Víkend plný překvapení

15. ledna 2012 v 18:19 | T. |  Deníček
Článek je hodně dlouhý, takže se omlouvám předem.

Jako každý víkend jsem si naplánovala učení. Přece jenom se blíží pololetí a já mám co spravovat, což stejně nezvládnu, ale alespoň mě nemůže nikdo nařknout, že jsem se nesnažila. Jenže tento víkend jsem se k ničemu nedostala. Proč?

Většinou o víkendu spím, dokud se mi chce, ale tentokrát mě brzo ráno budila mamka, že se mám umýt, obléct a hlavně si vzít rukavici, kterou zakrývám jizvy na ruce. Doma ji normálně nenosím, takže jsem usoudila, že máme návštěvu. Napadla mě jenom babička, protože koho jiného bych musela vítat i já, že jo. Byla jsem sice nervózní, protože babičku zrovna dvakrát nemusím (už jsem psala proč tady), ale rychle jsem se nachystala a šla jsem do obýváku. Ani jsem si nedala snídani, ale pravděpodobně bych ji leknutím hned vyhodila.

Na pohovce tam totiž naproti mých rodičů seděla Lucka a Marek, dva moji nejlepší kamarádi ještě z bývalé školy a než jsem byla znásilněná. S Luckou jsem se kamarádila od první třídy a s Markem od šesté. Ještě s pár děckama jsme tvořili nerozlučnou partu. Lucka seděla se mnou v lavici a Marek před námi.

Když jsem je uviděla, málem jsem dostala infarkt. Nechápala jsem, co tam dělají, když jsme se čtyři roky neviděli, já jsem s nimi přerušila všechny kontakty a oni už mají svoje životy a oba jsou na výšce. V první chvíli jsem chtěla utéct, ale mamka mě zatáhla mezi sebe a tátu na pohovku a já jsem si je tak musela vyslechnout.

Člověk by neřekl, jak mu může jeden článek uveřejněný na internetu změnit život. Opět narážím na můj příběh o znásilnění, který se objevil na Krásné. Lucka si ho totiž taky přečetla. Nenapsala jsem tam nic, co by přímo ukazovalo na mě, ale ona si to dala dohromady. Pamatovala si, že jsem měla zlomenou ruku, že jsem se všem vyhýbala, že jsem se chovala jako blázen (podle nich) a že jsem potom přestala chodit do školy. Internet je mocná zbraň, takže se nevím jakým způsobem dostala až na můj blog a celý si ho přečetla. Poznala mě v něm, ale pro jistotu zavolala mým rodičům a ověřila si to. Oni do teď nevěděli, že píšu nějaký blog. No, teď už vědí, ale přestávat s ním nehodlám. Lucka u nás kdysi bývala pečená vařená, takže když řekla mamce, že o všem ví, ta jí to jen potvrdila. No a Lucka pak zavolala Markovi, všechno mu vyzvonila a přijeli za mnou. Našli si čas, i když teď mají zkouškové a Lucka studuje na druhém konci republiky.

Bylo mi to strašně nepříjemné a cítila jsem se trapně (oni asi taky). Vadilo mi, že to vědí a ani jsem se na ně neodvážila podívat. Lucka mi vysvětlila, jak se o tom dozvěděla a taky mi samozřejmě vyčetla, že jsem jí to neřekla, že mi mohla pomoct, že jsem na to nemusela být sama a kdesi cosi. Zkuste jí to vysvětlit! Byla jsem prostě na dně a nikdo z nich by mi nepomohl. Ale to už je teď jedno.

Lucka pořád něco mlela, později i Marek, myslím, že mu to bylo nepříjemnější než mě. Vzpomínali hlavně na naše blbosti, které jsme dřív dělali, jak jsme se bavili a bylo nám fajn. Smála jsem se dokonce i já. Rodiče nás nechali po nějaké době o samotě, teda ne přímo o samotě, byli jen vedle v kuchyni.

Oba mě rozpovídali. Řekla jsem jim, jak se mi teď daří ve škole, co dělám, jak se mám. Já jsem se jich vyptávala na výšku, jaké to tam je a podobně. Byli u nás celý den, dali jsme si oběd, odpoledne jsme šli dokonce do kina na animák, ale to i s rodiči, protože jsem s nimi nechtěla jít sama. Ne, že bych jim nevěřila, ale prostě jsem se na to necítila a od Marka jsem si stejně udržovala odstup. Taky u nás strávili noc, Marek v obýváku na pohovce, ale Lucka se mnou v pokoji. Když tam nebyl Marek, vyptávala se mě na to znásilnění, politovala mě, dokonce jsem se od ní nechala obejmout, protože jsem byla naměkko. Na její mírný nátlak jsem jí ukázala i jizvy na ruce, ty na nohou ne. A ona mi normálně dala pohlavek, prý jak mě to vůbec mohlo napadnout. Ona byla vždycky od rány a s ničím se nepárala. Protože mám v pokoji velkou postel, spala vedle mě, a když jsme usínaly, byly jsme dokonce v objetí a mě bylo fajn. Jen Bělka trochu žárlila, protože jsem se jí moc nevěnovala.

No a dneska jsme byli bruslit. Vůbec mi to nešlo, protože jsem na tom několik let nestála, takže mě musela podepírat jak Lucka, tak i Marek. Nechala jsem ho, i když mi to ze začátku nebylo příjemné. Ale po dlouhé době jsem se dobře pobavila a skoro jsem nemyslela na ty lidi všude kolem. Prostě mě přivedli na jiné myšlenky. Přesně to jsem potřebovala. Zase jsem se cítila jako normální člověk.

Bohužel zase oba odjeli, mají svoje povinnosti a já po nich nemůžu chtít, aby u mě byli pořád, ale slíbili mi, že se zase zastaví, až budou mít čas.

Když jsem tak o tom přemýšlela, napadlo mě, kde bych dnes mohla být, kdybych jim o tom řekla už dřív, ale to jsem samozřejmě nemohla tenkrát vědět. Bylo to pro mě těžký, prostě jsem to viděla jinak a tenkrát by mě nikdo nepřesvědčil o opaku.

Ale i když byl tenhle víkend skvělý a já si ho svým způsobem užila, vůbec nic se nezměnilo. Lucku s Markem jsem znala, tak to nebyl zas až takový problém, ale co se cizích (vlastně všech ostatních) lidí týče, jsem stále tam, kde jsem byla. Štve mě to, ale vážně se snažím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meggy Meggy | Web | 15. ledna 2012 v 21:57 | Reagovat

Ahoj. Myslím, že to, že si stále udržuješ odstup od cizích lidí je logický. A to, žes dokázala strávit a hlavně si užít den s někým jiným než s rodiči je skvělý krok dopředu. Ono to půjde, možná pomalu, ale ty to dokážeš :)

2 hogreta hogreta | E-mail | Web | 15. ledna 2012 v 22:21 | Reagovat

Nejhorší na tom je, že si sama uvědomuješ, že se straníš lidí, ale nedokážeš s tím nic dělat. Protože podle blogu jsi moc fajn holka a kdyby ses tolik nebála, našla by sis spoustu kamarádek - a možná i kamarádů. Jen cosi v tobě nechce. Držím palce, ať to cosi jednou utlučeš:). Ale i když jsou Lucka a Marek daleko, tak je super, že takové lidi kolem sebe máš. V dnešní době se vzdálenosti strašně zkracují, vždyť díky internetu si lidi mohou volat klidně i každý den. Nevěš hlavu:). A zabývat se tím "coby kdyby" - to ti nepomůže, jen tě to může potopit hlouběji. Co se stalo, stalo se, s tím už nic neuděláme. Taky jsem mohla spoustu věcí v životě udělat jinak, holt chybami se člověk učí. I když - kdyby tohle platilo, tak jsem teď už asi někde úplně jinde:-D.

3 T. T. | Web | 15. ledna 2012 v 22:22 | Reagovat

Já doufám :-)

4 T. T. | Web | 15. ledna 2012 v 22:26 | Reagovat

[2]: Jo, i psycholog mi říkal, že mám prostě jen psychický blog, který mi brání v kontaktu s ostatními. Strach je to pravé slovo, protože se prostě bojím, že se mi zase stane něco zlého a čím víc lidí si připustím k tělu, tím je riziko větší.
Pravda! "Coby kdyby" nemám ráda, ale celý ten víkend ve mně vyvolal přemýšlecí náladu a prostě jsem o tom nemohla neuvažovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama