Posttraumatická stresová porucha

20. prosince 2011 v 19:19 | T. |  PTSD

Moje diagnóza je PTSD, neboli posttraumatická stresová porucha (mimo jiné), která vzniká po nějaké závažné stresové situaci. Může to být, jako v mém případě, znásilnění, nebo autonehoda, týrání, únos, ale i povodně, požáry, války nebo teroristický útok. U obzvlášť labilních jedinců stačí i rozchod s partnerem nebo ztráta zaměstnání.

Čím se taková porucha projevuje? Depresemi, úzkostí, strachem z prostoru i lidí, poruchami spánku, nočními můrami, kdy se znovu přehrává traumatizující zážitek, a v neposlední řadě i závislostmi na alkoholu, lécích, drogách a v mém případě na řezání.

PTSD se dělí na akutní (krátkodobou) a chronickou (dlouhodobou), kterou bohužel trpím já. V první fázi se rozvíjí nejprve akutní PTSD charakterizovaná dezorientací, nesoustředěním a apatií. Tím to může taky skončit a příznaky vymizet. Ale taky se může rozvinout na chronickou PTSD. Tam už jde o zmiňované noční můry, vyhýbání se místu, kde došlo ke stresové situaci (v tom parku jsem od té doby nebyla, i když je to nejkratší spojnice mého bydliště s městem, ale raději si to obejdu, i když je bílý den). Neobvyklé nejsou ani návaly hněvu, podrážděnost a přehnaná lekavost, opět v mém případě, ale teď už je to lepší. A to vše trvající déle než měsíc.

Časté jsou i nejrůznější fóbie, jako je strach z vody (při povodních), strach z jízdy autem (při dopravní nehodě), strach z ohně, strach z uzavřeného prostoru nebo naopak otevřeného, strach ze spousty lidí nebo v mém případě z mužů. Nesnesla jsem a ještě dnes nesnesu blízkost mužů, byť by to byl jen muž, který stojí vedle mě ve frontě. Zpočátku jsem dokonce odmítala i bližší kontakt se svým otcem, on je momentálně jediný, kterého se odvážím dotknout nebo ho obejmout.

Příznaků je samozřejmě víc a na jejich základech se určuje diagnóza. U mě měli jasno hned, maximálně během několika dní. Naordinovali mi prášky na spaní a antidepresiva. Podobné typy léků začínají účinkovat až po několika týdnech, takže jsem zpočátku procházela intenzivními terapiemi.

Psycholožka na mě šla pomalu, ale i tak jsem moc nespolupracovala. Nechtěla jsem si to znovu připomínat a ona se mě ptala na všechno, co tomu předcházelo a chtěla se bavit i o znásilnění samotném, ale to jsem odmítla. Nebylo to pro mě lehké, chtěla jsem co nejrychleji zapomenout. Marně!

Navrhla mi, abych si teda napsala deník. Ten nápad se mi zalíbil a začala jsem s tím, protože napsat to, bylo jednodušší, než to vyslovit. Brečela jsem u toho, dostávala jsem ze sebe všechno, co mě tížilo a bylo mi trochu líp, ale jen do chvíle, než ho po mně chtěla, abych jí ho ukázala, aby mohla zjistit, jestli jsem udělala nějaký pokrok nebo něco.

To se mi ale nechtělo ani za mák, protože v něm byly moje intimní myšlenky a proto jsem ho ze strachu zničila. Co kdyby ho náhodou našla mamka? Rozstříhala jsem ho na malinkaté kousíčky. Teď mě to mrzí, sama bych chtěla vědět, jak jsem postoupila, ale strach z odhalení byl velký, protože už se tam objevovaly i zápisky o mém řezání.
Psycholožka se třeba dozvěděla o mém řezání až poté, co mě načapala mamka a poté jsem ji viděla jen jednou, protože se mě ujal jiný psycholog.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nic nic | 28. února 2015 v 8:54 | Reagovat

:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama