Pobyt v léčebně

26. prosince 2011 v 19:48 | T. |  Vzpomínky
Protože jsem v léčebně neměla přístup k ničemu ostrému, nemohla jsem se pořezat, i jídlo jsem jedla jen lžičkou, i když ostatní měli klasický příbor. Jednou jsem se rýpla tužkou, ale samozřejmě na to přišli a zrušili návštěvu rodičů, která mě čekala.

Tak jsme si alespoň škrábala ještě nezahojené rány nehty. Dělala jsem to nevědomky, nejen na ruce, ale i na stehnech přes kalhoty (spoustu jsem si jich zničila, protože byly od krve). Hlavně jsem to dělala na sezeních, když jsem vzpomínala. Vždycky, když si toho doktor Hrůza všiml, jen zamlaskal. To stačilo, abych toho nechala. Na chvíli.

Co se týče složení pacientů, kteří tam se mnou byli, skoro polovinu tvořily holky s poruchami příjmů potravy, byl tam i jeden kluk s anorexií. Taky tam bylo několik agresivních jedinců a pár těch, co si taky ubližovali. S nikým jsem tam nijak zvlášť nekomunikovala. Byla jsem tam sice nejstarší, ale stal se ze mě něco jako outsider. Pár holek se mi posmívalo, nechápala jsem proč, když ony na tom byly i hůř. O mojí diagnóze ani důvodech proč se řežu snad nevěděly, tak jsem tomu nerozuměla, ale bránit jsem se nezvládla. Na to jsem byla až příliš uťápnutá (asi), vyvolávání konfliktů nebylo nic pro mě. Raději jsem dělala, že je neslyším, nebo jsem vyklidila pole.

Něco podobného bylo i při skupinovém sezení, kterého jsem se dvakrát zúčastnila. Nechtělo se mi mluvit přede všemi, protože bych se nemohla obhájit, aniž by se nedozvěděli o všem a to jsem nechtěla. Bylo pro mě ponižující už jen říkat to psychologům. Holky mě samozřejmě povzbuzovaly, některé možná proto, že mi chtěly pomoct, přece jsme procházely skoro tím samým, ale některé jen z čiré zvědavosti nebo nevím proč. Pak mi nadávaly, protože jsem je prý jen zdržovala.

Nakonec naštěstí doktorka uznala, že skupinová terapie asi není nic pro mě. Scházela jsem se jen s psychologem a taky jsem docházela na pár individuelních terapií. Hodně jsem se tam věnovala kreslení, i když pro to talent nemám. Snažila jsem se plnit to, co po mně chtěli, i když to nebylo mnohdy nejlehčí, třeba co se jídla týče, bylo ho na mě moc a to až do konce. Nezvykla jsem si na ty velké porce. Taky jsem měla pár konfliktů s doktorkou, protože jsem si nepřestala rýpat do ran. Kvůli tomu mi byly zakazované návštěvy rodičů, z čehož jsem pak měla samozřejmě depky a rýpala jsem se ještě víc. Rány, které jsem si způsobila před nástupem do léčebny a nestihly se zahojit, se mi ani za celou tu dobu nezahojily.

V léčebně jsem strávila celkem šest týdnů a to včetně Vánoc. Nejhorší bylo to odloučení od rodičů, těch pár krátkých návštěv mi je nemohlo vynahradit. Byly to moje první Vánoce bez nich a to jsem na ně byla upnutá víc, než kdy dřív. Štědrý večer jsem probrečela.

Ale něco mi ten pobyt tam přece jen dal. Krom toho, že jsem přibrala pět kilo, trochu jsem se sebrala a to díky psychoterapii. Hodně se mi tam ulevilo, protože jsem se mohla vypovídat úplně ze všeho. Dusit to v sobě bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Trochu mě to posunulo vpřed.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mudr.petrak Mudr.petrak | Web | 16. února 2012 v 11:26 | Reagovat

To je silný příběh....

2 Lili23655 Lili23655 | E-mail | 5. ledna 2013 v 10:34 | Reagovat

jj

3 Hallan Hallan | Web | 1. února 2013 v 13:57 | Reagovat

Nezkoušel jste hagioterapii? Výborná věc. Čtení z bible a interpretace textů a příběhů v ní. Není to nic náboženského, texty jsou interpretovány čistě v morální a etické rovině

4 Verunka T. Verunka T. | Web | 2. února 2013 v 11:24 | Reagovat

[3]: popravdě mám trošku psychický blok vůči náboženství, nebo spíš odpor? :-? Starý zákon mi nevadí, ty příběhy mám ráda, ale Nový zákon... :-!

5 Jane Jane | Web | 13. února 2013 v 23:48 | Reagovat

Prý psychiatři... Mělo by je napadnout, že třeba stesk po rodičích ti může ještě více uškodit...
Tak uvažuju, zda má vůbec cenu, abych tam končila... Mám taky psychické problémy, už jsem se objednala k psycholožce.
Teda, obdivuju tě. Mně nad vodou drží už jedině to, že mám rodinu a přátele, které tu nechci nechat. A taky vyhlídka na šťastnou budoucnost s přítelem, která se ale zbortila jako domeček z karet. Ale já pořád doufám, že jednou možná snad...

6 Verunka T. Verunka T. | Web | 15. února 2013 v 12:08 | Reagovat

[5]: V důsledku měl ten pobyt samá pozitiva a určitě to má cenu, pokud je na tom někdo vážně špatně. Psycholožka ti poradí ;-)
Jakýkoliv důvod je dobrý důvod...a rodina je dobrý důvod

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama