Odhalení

23. prosince 2011 v 12:25 | T. |  Vzpomínky

Jak už jsem psala, trpěla jsem anorexií a mamka si všímala. Častěji mě kontrolovala a večeřela se mnou. Myslela jsem, že působím docela vyrovnaně, taky jsem se hodně oblékala, aby nebyly vidět moje vystouplé kosti a samozřejmě jizvy na ruce, ale ona mě prokoukla.

Podezírala mě už dlouho, jak mi později řekla, ale chtěla si být jistá, aby mě zbytečně neobvinila a já se nesesypala. Sice jsem si párkrát všimla, že mám v pokoji jinak poskládané věci, ale prostě jsem si jen řekla, že jsem to třeba sama položila jinam. Omyl! Mamka mi občas prohlížela pokoj, ale naštěstí nic nenašla. Nevím, co hledala. Schované jídlo? Nůž a desinfekci s obvazy jsem schovávala v rádiu. To je schovka co? Zezadu totiž byl takový prostor pro šest těch tlustých baterek, a protože já měla rádio zapojené do zásuvky, celý ten prostor byl volný. Koho by napadlo se tam podívat, že?

Ale veškerá moje ostražitost byla zbytečná. Zase jsem měla v noci noční můru a myslela jsem na ni celý den. Celá jsem z toho byla…ani nevím jaká…frustrovaná? Deprimovaná? Ale hlavně zoufalá a opět jsem pomyslela na moji krásnou ostrou žiletku. Nechtěla jsem to udělat a bránila jsem se tomu celý den, ale jako naschvál šli rodiče večer na návštěvu k přátelům a taková příležitost se nenaskytla moc často. Neřezala jsem se, když byl některý z nich doma. Klidně jsem kvůli tomu nešla do školy, ale musela jsem být sama.

Pokušení prostě bylo příliš velké a touha ještě větší. Nachystala jsem si nádobíčko a zavřela jsem se v koupelně. Už jsem dávno nepotřebovala horkou vodu, která by zmírnila bolest. Naopak! Čím větší bolest, tím větší útěcha. Zjistila jsem, že to déle vydrží, když to víc bolí.

Než jsem se do toho pustila, svlékla jsem se do spodního prádla a prohlížela jsem se v zrcadle. I když anorektička, viděla jsem se jako vychrtlá holka. Věděla jsem o sobě, že jsem podvyživená a rozhodně jsem netrpěla představami, že jsem tlustá, jak se uvádí u anorektiček, že se vidí jako tlusté holky. Svoje tělo jsem nenáviděla, protože bylo zneuctěné a ta vychrtlost a jizvy byl trest.

Až po nějaké chvíli jsem si sedla do rohu na rohožku a vzala jsem do ruky nůž. Byla jsem pečlivá, dávala jsem pozor, aby byl ostrý a taky jsem ho pokaždé vydesinfikovala. Ne snad kvůli infekci, ta mě netrápila, ale byl to takový můj rituál.

Posadila jsem se do tureckého sedu a prohlížela jsem si svoje staré jizvy na stehnech. Bylo jich už tolik a ty poslední ani nebyly zahojené. Všechno se mi hojilo moc dlouho.

Pak jsem našla to správné místo, snažila jsem se o souměrnost, ani nevím proč, a zařízla jsem, docela hluboko. Kůže se mi rozevřela a hned se vyvalila krev, kterou jsem nechala vsáknout do tamponu. Alespoň k něčemu mi byly, když jsem neměla měsíčky (trocha ironie, pardon).

Bolest byla příjemná, jako pokaždé. Odvedla moji pozornost od myšlenek, zmírnila depresi, uspokojila mě. Na chvíli jsem zavřela oči a opřela jsem si hlavu o zeď. Vnímala jsem jen to cukání v ráně a příjemné mravenčení v jejím okolí.

Většinou jsem udělala dva zářezy hned vedle sebe, ale tentokrát jsem ten druhý nestihla, protože se ve dveřích najednou objevila mamka a zakřičela její oblíbené Ježíši! Na to slovo jsem byla alergická. Viděla mě polonahou, vychrtlou, zjizvenou a čerstvě pořezanou. Věděla jsem, že už se to nedá zachránit, ale i tak jsem se snažila zakrýt osuškou a blekotala jsem něco jako omluvu nebo vysvětlení.

Jenže z mojí milé mamky, která se mě snažila chránit a utěšovala mě, když jsem to potřebovala, se stal tajfun. Křičela na mě, nadávala mi, a protože jsem na něco takového nebyla už dlouho zvyklá, ještě ke všemu jsem byla v emoční vířivce, rozbrečela jsem se. Popadla mě za ruku a dotáhla mě do mého pokoje, kde mě posadila na postel. Hned začala vytáčet nějaké číslo. To už přiběhl i táta, ale zůstal stát jen ve dveřích, náš vztah byl pořád dost křehký. Viděla jsem mu ale na očích tu lítost, bolest, kterou jsem jim a hlavně jemu pořád způsobovala. Prohlížel si mě, a protože toho osuška moc neskrývala, viděl moje vychrtlé tělo i nějaké jizvy. Neměl daleko k pláči a to jsem ho v životě neviděla brečet.

Mamka mezitím zavolala mojí psycholožce a vylíčila jí, v jakém stavu mě našla. Nepamatuju si, co jí tenkrát navykládala, ale než mě našla, cítila jsem se docela v pohodě. Všechno bylo v pořádku.

Když dotelefonovala, otevřela moji skříň a začala na mě házet nějaké věci. Donutila mě se obléct a div ne násilím mě naložila do auta. Odvezli mě do psychiatrické léčebny.

Prosila jsem ji, ať mě tam nenechává, že už to nikdy neudělám (v tu chvíli jsem to myslela vážně), ale ona mě neslyšela. Musela jsem ji hodně zklamat, možná si myslela, že selhala a já jsem jí ani nestihla říct, že to není její vina. Hned mě zavřeli do malého pokoje s vyblitě béžovýma stěnama, jedinou postelí přišroubovanou k podlaze a jinak nic. V tu chvíli mi došlo, že jsem se dostala na absolutní dno a sesypala jsem se. Zhroutila jsem se na podlahu, bulela jsem, řvala jsem, bouchala jsem pěstmi do země, jak nějaký rozmazlený fagan. Uklidnili mě až dvě sestry a doktorka, která mi píchla nějakou injekci.

Celé to vypadá jako scéna z nějakého hodně špatného filmu a kdybych to nezažila, asi bych se teď smála na celé kolo. Ale pravdou je, že na tom nic vtipného nebylo. Když nepočítám samotné znásilnění, tohle byl můj nejhorší den v životě.

Už nějakou dobu jsem měla v léčebně podanou žádanku, jak jsem zjistila, protože mamka začínala ztrácet trpělivost a celé to domlouvala s mojí psycholožkou za mými zády. Původně se jednalo jen o tu anorexii, ale přidalo se k tomu i to sebepoškozování a po mém výstupu i hysterie. Fakt super úvod. No, měli tam ze mě radost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Deviant Girlie* Deviant Girlie* | Web | 30. ledna 2012 v 17:39 | Reagovat

Ty úžasně píšeš ... ovšem zážitky otřesný! :(

2 Mudr.petrak Mudr.petrak | Web | 16. února 2012 v 12:02 | Reagovat

Musím souihlasit, hltám kazde slovo, je to úžasne napsane, a zase mas muj obdiv. Musela to byt obrovská srdeční bolest. Dokáži se do tech tvých pribehu vzit a je mi z toho opravdu do pláce...neuveritelne.

3 Jane Jane | E-mail | 7. února 2013 v 14:02 | Reagovat

Taky jsem na psychiatrii nechtěla, ale jednou jsem se dostala do takového stavu, že jsem si prostě řekla, že radši budu zavřená tam než abych spáchala sebevraždu. Že mi to pomůže. Protože na to, abych se zabila, je tu moc lidí, kterým bych tím ublížila a to já nechci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama