Návrat z léčebny

28. prosince 2011 v 11:16 | T. |  Vzpomínky

Po již zmiňovaných šesti týdnech v léčebně jsem od doktorky uslyšela ta osvobozující slova a to bylo "propuštění do domácího léčení". Skoro jsem se rozbrečela radostí, a kdybych na tu doktorku nebyla "alergická", asi bych jí v ten moment skočila kolem krku. Musela jsem samozřejmě dál docházet na ambulantní terapie a ani prášků jsem se nezbavila, ale ten pocit volnosti vám zvedne náladu. Psychiatrická léčebna není vězení, je to zdravotnické zařízení, ale i když mi tam pomohli, byla jsem tam proti své vůli, musela jsem dodržovat jejich řád, a to pro mě bylo jako vězení.

Samozřejmě jsem obdržela spoustu brožurek, jak se vyvarovat anorexii, jak se správně stravovat, a taky jsem dostala důrazné varování, že se nemám řezat. Přiznávám, v tu chvíli jsem se v duchu smála a už jsem se nemohla dočkat, až se zase pořežu. To jsem ale nevěděla, co na mě přichystali rodiče.

Na ty jsem se těšila ze všeho nejvíc. Když jsem je konečně po té dlouhé době viděla (předtím jsem je déle než týden neviděla), skočila jsem jim do náruče a odmítala jsem se jich dlouho pustit. U nich jsem se cítila v bezpečí. Mamka za těch šest týdnů vychladla, už mi nenadávala, ani se na mě nezlobila.

Doma jsem to ale nepoznávala. Všechno bylo jinak, protože se na mě moc dobře připravili. Sice jsem slíbila, že se řezat nebudu, ale nevěřili mi. Ani jsem se jim nedivila. A co že bylo jinak? Chyběla skla ze všech vitrín, na zrcadlech byly folie proti rozbití, nože, nůžky a všechny ostré předměty byly zamčené. Nikde nebylo skleněné nádobí, jen plastové hrnky a na skříni s talířky byl zámek. Klíč od dveří do koupelny chyběl a u mého pokoje chyběly rovnou celé dveře. Nikde jsem nenašla nic, co by se jen při troše fantazie dalo použít k pořezání.

Vzpomínám si, jak mě tenkrát polilo horko a jak jsem se bezradně rozhlížela. Místo radosti z toho, že jsem doma, jsem jen přemýšlela o tom, co vůbec budu dělat. A touha po pořezání byla mnohem větší, protože jsem věděla, že nemám čím. Říká se…zakázané ovoce… Někde jsem četla, že se z toho stává droga, ale do té doby jsem si to neuvědomovala. Vlastně jsem nemyslela vůbec na nic jiného a to bylo…frustrující!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Oli Oli | Web | 15. února 2012 v 3:18 | Reagovat

Je dobře, že máš takové rodiče, myslím, že líp by to zvládat nemohli..

2 Verča Pitrová Verča Pitrová | Web | 30. dubna 2012 v 10:12 | Reagovat

rodiče i asi neuvědomují,že tím když doma udělají opatření,nechápou,že venku toho číá mnohem více a nebo si můžeme něco koupit....
vydržela jsi to?..

3 T. T. | Web | 30. dubna 2012 v 19:39 | Reagovat

[2]: Vydržela! Musela jsem, nic jiného mi ani nezbývalo. Ven jsem totiž nechodila, bála jsem se.

4 munieca munieca | 21. října 2013 v 18:06 | Reagovat

Mnohdy to ho mají rodiče na svých bedrech opravdu hodně..je skvělé, že jsi vydržela.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama