Můj vztah s tátou

22. prosince 2011 v 21:41 | T. |  Vzpomínky

Můj vztah k mužům se po tom osudném dnu otočil o 180 stupňů. Já, do té doby celkem koketa, jsem vedle sebe nesnesla nic, co by jen trochu zavánělo testosteronem, ať to byl policajt, doktor, náhodný kolemjdoucí, anebo můj táta. Nedovolila jsem mu, aby se mě dotkl, dokonce ani aby se ke mně přiblížil.

Viděla jsem na něm, jak je mu to líto, že mu nevěřím, byl smutný, často zamračený a samozřejmě se mi začal vyhýbat. Okamžitě vyklízel pole, jakmile jsem se objevila na dohled. Kvůli mně dokonce přestal pít pivo nebo na něj chodil někam ven, ačkoliv jsem pivo třeba z jeho oblečení nikdy necítila. Když si ho totiž dal poprvé a vlastně celkem asi třikrát, než pochopil, vždycky jsem se pozvracela, jakmile jsem zacítila ten pivní smrad.

Občas jsem slyšela, že se s mamkou hádá. Chtěl mi pomoct, vymýšlel všelijaké aktivity, při kterých bych se odreagovala a při kterých by se ke mně dostal blíž. Ale marně. Jeden čas jsem se i bála, že se kvůli mně rozvedou a to už bych vážně nepřežila. Sice jsem ho nesnesla ve své blízkosti, ale přijít o něj úplně bych nechtěla.

To všechno mě samozřejmě trápilo, vyčítala jsem si to a jen to prohlubovalo moji depresi. Nejedna jizva na mém těle vznikla právě kvůli tomu. Tátu jsem totiž měla strašně ráda, někdy dokonce víc než mamku. Ani nevím proč.

Ale jak z toho ven?

Trvalo neuvěřitelných skoro sedm měsíců, než jsem se vůbec odvážila udělat ten první krok. On na mě nikdy nenaléhal, za což jsem mu byla vděčná. Mluvila jsem o tom dokonce se svou psycholožkou a ta mě varovala před unáhleným krokem. Nabádala mě k postupnému "zvykání" si na něj. Protože kdybych se třeba k něčemu nutila, jenom by se to zhoršilo.

Pár dnů před oním krokem jsem se vždycky posadila mezi dveře, když seděl v obýváku a díval se na televizi. Když chtěl zmizet, naznačila jsem mu, že nemusí. To se na mě po dlouhé době usmál a občas po mně pokukoval, jako jestli jsem ještě neutekla.

Až když jsem se cítila připravená a dostatečně silná, přišla jsem si jeden večer sednout až k němu na pohovku. Nebudu tu nic zastírat, klepaly se mi nohy, srdce mi tlouklo jako splašené a několikrát jsem to dokonce chtěla vzdát. I on byl napnutý, nevěděl jestli utéct, nehybně sedět nebo se o něco pokusit. Mamka to všechno sledovala z křesla a i ona byla zvědavá, jak to dopadne. Protože věděla, že když to dokážu, bude to ten první krok ke zlepšení. Do té doby se žádné zlepšení nekonalo, spíš naopak, to už jsem totiž byla dost podvyživená a nedlouho potom jsem skončila v léčebně.

Ale zpátky k tátovi. Dlouho jsem se odhodlávala, soustředila jsem se na jakýsi film, který sledoval, abych se uklidnila. Ale než skončil, přisunula jsem se k němu, přitiskla jsem se k němu, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá, položila jsem si hlavu na jeho rameno a on mě objal. Oba jsme byli napnutí, ale uvolnili jsme se a on mě začal hladit po rameně. V tu chvíli jsem neměla daleko k pláči, ale byla jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala. On mi zašeptal, že mě má rád a já jsem v jeho náruči potom usnula. To byl můj první a myslím, že nejdůležitější krok ke zlepšení mého stavu.

Od té doby jsem ovšem nijak zvlášť nepostoupila. Táty jsem se sice už nebála, klidně jsem ho objímala, trávila jsem s ním čas, dokonce jsme spolu chodili i ven na procházky, ale to bylo tak všechno. Ostatní muži pro mě neexistovali a vlastně ani neexistují. Mám problém i s učiteli ve škole. Jediný další muž, kterého alespoň toleruju, je můj dosavadní psycholog, i když trvalo dlouho, než jsem ho začala brát. A já nevím, co s tím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Oli Oli | Web | 15. února 2012 v 2:57 | Reagovat

Super, že se ti ten krok povedl. Nemám žádnou radu, ale věřím, že jsi silná dost a zvládneš to!

2 Mudr.petrak Mudr.petrak | Web | 16. února 2012 v 11:55 | Reagovat

T. To jsou tak silne myslenky, ze u toho skoro bez prestani brecím, ano brečím. Sedím v práci , dnes v bance a jsem rada, ze sem nikdo ted nechodí, nevim jak by se na me tvárili, kdyby videli za stolem ubrecenou bankovní poradkyni. Jsem cíta a psychicky labilní, to nezastínám a tve psaní mě opravdu dohání k slzám.

3 T. T. | Web | 16. února 2012 v 15:25 | Reagovat

[2]: Omlouvám se za ty slzy :) Já sama jsem si ale taky pobrečela, když jsem některé články psala.
Možná, že když tě uvidí brečet, z lítosti využijí tvých služeb, aby tě rozveselili

4 Jane Jane | E-mail | 7. února 2013 v 13:51 | Reagovat

Holka, já tě obdivuji za to, že jsi to dokázala. Nemám slov, bylo to hezké :-) Věřím, že to zvládneš!
A taky ti chci poděkovat. Můj život taky zrovna nebyl a není procházka růžovým sadem. I když mně nikdo neznásilnil, ale problémy v rodině a šikana a následné úzkosti a deprese bych taky nepřála nikomu. Byla jsem u psycholožky, ale asi mi nepomohla správně. Teď se chystám k další psycholožce, tak doufám, že mi pomůže. No, možná by mi pomohlo si založit blog a psát o tom jako ty :-)
Protože lidi ve svém okolí, na kterých mi záleží, s tím nechci zatěžovat a trápit. Držím ti palečky, ať se z toho dostaneš a hlavně bojuj! Ukaž tomu hajzlovi, že tě jen tak neskolí! Život je svině, ale my musíme být větší!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama