Poprvé!

19. prosince 2011 v 22:20 | T. |  Vzpomínky

Nenechte se zmást nadpisem, nebudu tady popisovat svoji první sexuální zkušenost. Myslím, že jsem ji dost nastínila v předchozím článku. Od té doby žádná nebyla a žádná ani nebude.

Moje poprvé je myšleno kdy jsem se poprvé pořezala.

Prvních několik týdnů po mém znásilnění bylo nejhorších. Dlouho jsem byla doma a léčila jsem si to nejhorší. Ruku jsem měla v sádře, hrudník stažený a v sobě pořád nějaký prášek na uklidnění. Ležela jsem na posteli jako mrtvola a když jsem nebrečela, zírala jsem do stropu. Třikrát mě ještě navštívila policie, jednou to byli dokonce jen dva policajti, jako chlapi, a já jsem s nima nechtěla být v jedné místnosti. Bez mamky za zády jsem se hroutila a tátu jsem ani neviděla, vyhýbal se mi.

Svojí první "terapií" jsem si prošla hned v prvních dnech v nemocnici. Byla to naštěstí žena, ale moc jsem jí toho neřekla. Policii jsem všechno vyklopila a víc jsem o tom už nechtěla mluvit, ale ona se mě pořád ptala, jak se cítím, na co myslím, a taky se mi snažila vysvětlit, že to nebyla moje chyba. Jenže ze začátku jsem si namlouvala, že to byla moje chyba. Já jsem šla parkem, já jsem měla v uších sluchátka, já jsem se málo bránila, já jsem si pořádně nezapamatovala jeho podobu. Od té doby jsem chodila na sezení dvakrát týdně, ale buď jsem nemluvila, nebo jsem doktorce odporovala, nevěřila jsem jí, když říkala, že čas všechno spraví.

Jakmile se mi zahojily viditelné modřiny a rány, vrátila jsem se do školy. To byl horor! Kamarádi se mě ptali, jak jsem si zlomila ruku, proč jsem nechodila do školy, proč jsem se neozvala a já jsem trpěla. Snažila jsem se nedat to na sobě znát, nechtěla jsem, aby to o mně věděli. Udržovala jsem si odstup od kluků, ale tak aby to nebylo moc nápadné a to bylo těžké, protože jsem dřív ráda vyhledávala společnost opačného pohlaví. Jenže teď jsem je nesnesla ve své blízkosti. Několikrát jsem ve škole dokonce vybuchla a všichni si pak ťukali na čelo.

Tahle přetvářka mě stála všechny síly, které jsem měla. Mimo školu jsem přetrhala všechny sociální vazby, a když jsem došla odpoledne domů, brečela jsem do polštáře nebo zírala do zdi. To byla hlavní náplň mých dnů. Neustále se mi před očima promítal ten večer, měla jsem noční můry, takže jsem spala snad jen čtyři hodiny denně. Myšlenky na sebevraždu byly na denním pořádku. Dost se mi zhoršil prospěch, protože se blížil konec školního roku a hodně se zkoušelo. Ne, že by mi tolik záleželo na známkách, ale do té doby jsem měla velké ambice, snažila jsem se udržovat si dobrý průměr. Když chcete dostat stipendium v USA, musíte se snažit, protože dost hledí na hodnocení. Ale tehdy mi to bylo jedno.

Po těch několika týdnech jsem se sesypala. Ráno jsem ani nevstala do školy, a protože byli rodiče v práci, odhodlala jsem se. Na kuráž jsem se několikrát napila z flašky rumu, který u nás nikdy nechyběl. Z kuchyně jsem si vzala nůž, to jsem ještě neměla žiletky a zavřela jsem se v koupelně. Napustila jsem si vanu horkou vodou, v pyžamu jsem si vlezla dovnitř a nějakou chvíli jsem se prohřívala. Asi jsem v nějakém filmu viděla, že horká voda zmírňuje bolest. Už nevím, třeba jsem jen nechtěla zašpinit koupelnu. Moje myšlení bylo tenkrát dost zpomalené, všechno jsem dělala automaticky.

Bylo to pár dnů, co mi sundali sádru, kterou jsem měla na levé ruce. Kůži jsem tam měla bledou, jakoby průsvitnou, byly vidět tenké modré žilky. Nechtěla jsem ztratit kuráž, takže jsem se prostě tím nožem zařízla do kůže, ne však tak hluboko, abych si přeťala tepnu. V tu chvíli jsem chtěla umřít, vážně chtěla a chystala jsem se říznout hlouběji, ale když jsem viděla tu dlouhou ranku, ze které odkapávala krev, byla jsem jakoby zhypnotizovaná. Necítila jsem bolest, jen takové zvláštní cukání a líbil se mi pohled na kapky krve, které dopadaly do vody a vždy se rozplynuly. Byla jsem zklamaná, když se krev srazila a přestala téct, proto jsem udělala další hlubší zářez o něco výš než ten předchozí, ten už jsem cítila víc. Moje myšlenky na sebevraždu se rozplynuly společně s krví ve vodě. Najednou mi bylo o něco líp a já jsem zjistila, že mi to dělá dobře. Nevím, co konkrétně, jestli bolest, to zvláštní cukání nebo pohled na krev, ale byla jsem uvolněnější a to bylo přednější.

V té vaně jsem strávila asi dvě hodiny, až voda úplně vychladla. Když jsem vylézala, trochu se mi motala hlava, skoro jako když jsem měla ten otřes mozku, ale bylo to fajn. Zahladila jsem stopy a na zbytek dne jsem se schoulila do postele. K ruce jsem si tiskla kapesník, ale často jsem ho odkryla a podívala se na ty dvě asi čtyřcentimetrové ranky, jednu tenkou zatáhnutou, tu druhou trochu rozšklebenější.

Měla jsem výčitky, ale spíš proto, že jsem to nedokázala dotáhnout do konce, než že jsem se pořezala. A taky jsem si trochu vyčítala, že jsem nepomyslela na rodiče, které jsem chtěla takhle opustit. I tak jsem ale ten večer usínala spokojená.

Byl to tak úžasný a emotivní zážitek, že se na něj nedá zapomenout. Bylo to prostě poprvé.

Nechci, aby to tu vyznělo, že je řezání skvělá věc! Není!! Má to spoustu negativ. A rozhodně nechci nikoho nabádat, aby to dělal. Pokud jste do toho ještě nespadli, prosím vás, buďte silní a nedělejte to. Najděte si jiné vybití nahromaděné energie, běhejte, mlaťte do boxovacího pytle, cokoliv, jen ne tohle. Přestat je strašně těžké, ať si každý říká, co chce. Sama se snažím přestat už rok a i když jsem na dobré cestě, ještě to potrvá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Oli Oli | Web | 15. února 2012 v 2:24 | Reagovat

Trochu se mi z toho (krev a tak..) zamotalo v hlavě (i když pracuju ve zdravotnictví..) a i když jsem to nezažila, asi to chápu, moje spolužačka na střední se taky řezala a já věděla, že ta fyzická bolest přebíjí tu jeji psychickou..

2 Mudr.petrak Mudr.petrak | Web | 16. února 2012 v 11:44 | Reagovat

Nikdy jsem tohle nezazila. Parkrát jsem o tom cetla, ale spatne snasím bolest a moje spatna a deprimujici nálada nikdy nebyla tak hrozna, abych ji bolesti uvolnila, ale naprosto te chapu. Drz se.

3 T. T. | Web | 16. února 2012 v 15:27 | Reagovat

[2]: Já jsem taky na bolest nikdy nebyla, dokázala jsem dřív vyšilovat, i když jsem si zadřela třísku a než jsem si ji nechala vytáhnout, dalo to hodně přemáhání. Ale tahle bolest vlastně ani není bolest, aspoň já ji tak nevnímám, i když jsem psala, že jedna bolest přehluší tu druhou. Spíš bych to nazvala uvolněním

4 helena helena | Web | 27. března 2012 v 13:39 | Reagovat

Kdysi,když upouštěli žilou,tak ta krev,která odešla první,bylo ta špatná a nemocným se ulevilo.Možná to taky souvisí s tvou úlevou

5 T. T. | Web | 27. března 2012 v 13:45 | Reagovat

[4]: Já se už neřežu do žil, to bylo jen poprvé, ale možná na tom něco bude.

6 Kim Kim | Web | 22. června 2012 v 17:07 | Reagovat

Já se přiznám že v tuhle chvíli s tím problémy mám, ale tu bolest přitom úplně nenávidím... vždycky mi jde jen o tu krev.

7 Abby Abby | Web | 7. srpna 2012 v 16:24 | Reagovat

Tiež sa snažím prestať ale nejde to. Ten pocit uvolnenia je tak silný, že sa naň nedá zabudnúť...

8 Izí Izí | Web | 30. prosince 2012 v 22:14 | Reagovat

Taky jsem se párkrát řezala. Vždy se mi ulevilo. Nejhorší na tom, ale je, že to musíš skrývat, aby si toho nikdo nevšiml.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama