Moje anorexie!

22. prosince 2011 v 16:04 | T. |  PPP

Bohužel, řezání nebylo mým jediným problémem. Mimo deprese, nočních můr, apatie a strachu mě dostihla i anorexie.

Každý snad ví, co to anorexie nebo třeba bulimie je. Není potřeba to sáhodlouze vysvětlovat. Jen nevím, jestli se dá považovat jedinec za anorektika, až když je vychrtlý, nebo jen začíná mít problémy s jídlem.

S příjímáním potravy jsem měla problémy už od začátku. Neměla jsem chuť k jídlu (neměla jsem chuť vůbec k ničemu), ale občas jsem dostala takovou chuť na čokoládu, že jsem snědla i dvě na posezení, takže se moje váha držela. Až postupem času jsem vinila svoji postavu z toho, co se mi stalo. To jsem sice dělala už od začátku, ale až později jsem se rozhodla s tím něco dělat. Chtěla jsem ztloustnout, chtěla jsem být ošklivá a nepřitažlivá pro muže. Plán dobrý, ale realizace špatná. Začala jsem se totiž přejídat, vším možným i nemožným. Nedělalo mi problém sníst talíř lasagní, hned na to čokoládu a pytlík chipsů. Hltala jsem sladké i slané, donutila jsem se jíst i hamburgery, které jsem nesnášela.

Tohle přejídání však moje tělo neneslo dobře. Často jsem zvracela (ne úmyslně), bolelo mě břicho a bylo mi blbě. Místo přibírání jsem začala hubnout. Přejídání vystřídalo nechutenství a začala jsem se víc řezat. Nebylo dne, abych se nepořezala a protože moje levé předloktí bylo dost zdevastované, přešla jsem ke stehnům. Tam to strašně bolelo a skoro mě to od řezání odradilo, ale překonala jsem to. Teď mám pořezané obě vnitřní strany stehen, teda místa, kde se mě dotýkalo to hovado. Schválně jsem to spočítala a na pravé noze mám dvacet sedm zářezů, jeden hodně dlouhý, a na levé, kde se mi to dělalo líp, jich mám třicet šest. Naposledy jsem se řezala před dvěma týdny a ještě to není zahojené. Ale mám takový zlozvyk a to je trhání stroupků. Vždycky když se zraním a udělá se mi stroupek, musím si to pořád škrábat, až upadne a o to se to pak hojí déle a jizva je větší.

Ale zpátky k anorexii. Byly dny, kdy jsem snědla něco málo, třeba jablko, ujížděla jsem na tvarohu s grankem a zamilovala jsem si salátové okurky, které jsem jedla po kilech, ale bohužel nemají téměř žádnou výživovou hodnotu. Nehubla jsem schválně, prostě jsem neměla chuť nic jíst, ale klidně jsem si dala občas čokoládu. Ale byly dny, kdy jsem nesnědla vůbec nic, ani pít jsem nemohla, protože jsem měla žaludek stáhnutý a v břiše křeče.

Ke konci jsem měla takové období, kdy jsem jedla jen piškoty, takové ty malé kulaté. Hrst denně a to mi stačilo. Jen před mamkou jsem se musela snažit, protože měla podezření a začala se mnou večeřet. I dřív jsem byla zvyklá na zeleninové saláty nebo jen polévky, takže to jsem klidně večer přetrpěla a naštěstí to nebylo pravidelně.

Na počátku jsem měla 60 kilo při výšce 170 centimetrů. BMI 20,76 to je v normě. Hubla jsem docela rychle, po třech měsících jsem měla 50 kilo a po dalších dvou 44, to je BMI 15,23.

Dlouho se mi to dařilo maskovat, protože začínal podzim a chodila jsem zabalená klidně i do dvou svetrů. Pořád mi byla zima, klepala jsem kosu, byla jsem unavená, ale jedno pozitivum to mělo, přestala jsem menstruovat. Vím, že to není moc dobré, ale mně přišla menstruace jako zbytečný "luxus". Neplánovala jsem bližší kontakt s mužem, takže i případné děti byly pasé a taky jsem dřív trpěla na hrozné křeče. To však bylo pryč. Samozřejmě jsem o tom nikomu neřekla, ale mamka si začala všímat, že se mnou není něco v pořádku, teda víc, než dřív. Místo trosky ze mě byla podvyživená troska.

Možná si řeknete, že 44 kilo není tak málo, že jsou i horší případy. Ano, jsou! Ale já už jsem byla na hranici (to mi řekli v léčebně), kosti jsem měla vystouplé, kůži průsvitnou a studenou. I na pohled jsem byla až příliš vyhublá, prsa žádná, prostě nic. Když jsem se řezala na stehnech, neměla jsem tam skoro žádný podkožní tuk a kůže byla tak slabá, že jsem nemusela ani moc tlačit na nůž.

A k tomu všemu ta únava. Když si vezmete, že byl podzim, už tak dost depresivní období, byla jsem schopná strávit v posteli celý den. Ne, že bych spala, ale prostě jsem neměla na nic sílu. Dokonce ujít zhruba kilometr do školy pro mě byl nadlidský výkon.

Bohudík, nebo bohužel (jak se to vezme) jsem byla nedobrovolně vysvobozena. Prošla jsem si dlouhou cestou, a i když mám stále problémy (teď mám 53 kilo), snažím se držet. Jde to, ale krize se občas objeví, všechno se nakupí a potom se pořežu. Za odměnu si pak dám čokoládu. A třeba teď uzobávám vanilkové rohlíčky. Doufám, že mi nebude blbě!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | 6. února 2012 v 19:12 | Reagovat

Anorexie je hrozný peklo... to jsem věděla  i předtím, než mě postihla.. ale až takové :-(

2 Zuzu Zuzu | Web | 12. února 2012 v 0:49 | Reagovat

V životě jsem se nesetkala s člověkem, který by měl za sebou takový osud, jako ty. Musí to být strašné...

3 Oli Oli | Web | 15. února 2012 v 2:51 | Reagovat

Lidé kolem mě (a teď i já) se snaží zhubnout, nikdo se nemá rád za svou "tlustou" postavu. S anorexií jsem se nikdy nesetkala, byla jsem "pouze" lehce pod hranicí v BMI mezi normálem a podvýživou, ale pak jsem rychle přibrala 8 kilo a pak to šlo nahoru, jedla jsem ze stresu a i když mi bylo blbě, přejídala jsem se, tak se teď snažím krotit, ale jak říkám, nic takového jsem nezažila.. DRŽÍM PALCE:)

4 Martina Martina | Web | 4. ledna 2013 v 13:29 | Reagovat

hodně jsem se divila, když jsem to četla, nedokážu si uvědomit, jak ses cítila. mně většinou ostatní říkali, že jsem hodně hubená (teď také, můžu mít tak 169-170 cm a vážím 52 kg, ale cítím se dobře, můžu se přejídat, jak chci, ale neztloustnu) ... i přesto si nedokážu uvědomit to, co jsi prožívala (souhlas s komentářem

[2]: )

5 nekonecnacesta nekonecnacesta | Web | 13. ledna 2013 v 19:57 | Reagovat

Ach bože... je mi všetkého v tvojom živote tak ľúto, mám chuť plakať... Drž sa, drž sa, drž sa! Raz z teba bude neskutočne silný a šťastný človek!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama