Doma

28. prosince 2011 v 12:58 | T. |  Vzpomínky

Krom absence čehokoliv k pořezání mě však čekala ještě jedna změna. K mé hrůze totiž dala mamka v práci výpověď a zůstala se mnou doma. Výhodu jejího rozhodnutí jsem poznala až později. Odmítala jsem se totiž vrátit do školy, stejně už jsem toho hodně zameškala, a kupodivu s tím rodiče souhlasili. Hlavně kvůli tomu, že mě takhle mohli mít pořád pod kontrolou.

Ještě jsem neměla ideální váhu, takže na mě mamka dohlížela, abych pravidelně jedla. Nenutila mě jíst tak přehnané porce jako v léčebně, ale zůstala jsem u šesti jídel denně a vždycky mi uvařila to, na co jsem měla chuť. I tak jsem doteď přibrala jen další čtyři kila, vlastně pět, když počítám Vánoce. Ne, že bych se snažila zase hubnout, to rozhodně ne, ale přibírání je těžký a párkrát jsem měla takový období, kdy jsem nemohla jíst, i když jsem chtěla, nebo jsem zvracela. Takže jsem třeba za tři dny zvracení zhubla dvě pracně nabraná kila. Měla jsem opačný jo-jo efekt. Mému tělu se asi líbilo být vychrtlé a nechtělo se toho jen tak vzdát.

A co se řezání týče, tak s tím jsem nepřestala. Ze začátku jsem se neřezala, vydržela jsem to asi čtrnáct dní. Mamka mě každý den prohlížela od hlavy k patě a hledala čerstvé rány. I když to byla moje mamka a neměla jsem důvod se před ní stydět, bylo to ponižující. Dívala se na všechny moje jizvy, nic neříkala, ale já jsem věděla, co se jí honí hlavou. Ale i kdyby mě neprohlížela, stejně jsem neměla ani chvilku, kdy se čímkoliv (nevím čím) pořezat, protože mě nenechávala samotnou. I když jí třeba přišla navštívit kamarádka, já jsem seděla v obýváku v rohu na křesle a četla jsem si.

Trpěla jsem depresemi, i když jsem brala prášky, noční můru jsem taky občas měla a samozřejmě jsem si vyčítala, že kvůli mně mamka přestala chodit do práce a prakticky se odřízla od normálního života, i přesto všechno jsem se snažila držet. Zaměstnávala jsem se čím se jen dalo, uklízela jsem, pomáhala jsem s vařením, dokonce jsme utřídily všechny fotky, vymalovala jsem si pokoj, dělala jsem první poslední, ale nestačilo to.

V noci jsem měla čas k přemýšlení, doháněly mě černé myšlenky a to se samozřejmě kupilo, až hráz přetekla. Měla jsem v té době dost okousané nehty, kousala jsem si je, když jsem neměla co dělat, a ty byly ostré. Jednou v noci jsem se jimi začala škrábat po předloktí a to tak silně, že mi až do rána zůstaly rudé čáry a pár krvavých škrábanců. To jsem před mamkou skrýt nedokázala. Vyhrožovala mi zase léčebnou a já jsem se zase sesypala. Prosila jsem ji, aby mě neposílala pryč, ale když po mně chtěla slib, že už to neudělám, nedala jsem jí ho, protože bych ho nedodržela. Ten den jsme jen seděly a povídaly jsme si a odpoledne pak i s tátou.

Dopodrobna jsem jim vylíčila, co pro mě řezání znamená, jak mi pomáhá a že se ho prostě nemůžu jen tak vzdát. Táta se dokonce vytasil s nějakou odbornou knihou na to téma. Ani to je ale neobměkčilo. Jenže jsem se o pár dnů později podrápala znovu a tentokrát tak moc, že jsem musela na šití, protože jsem si roztrhla pár čerstvě zahojených jizev, taky jsem dostala infekci. Ale den na to jsem našla u sebe na stole svůj nůž, kterým jsem se řezala. Nechápala jsem to, ale na nic jsem se neptala.

Mamka mě stále prohlížela a pořád mě žádala, ať to nepřeženu, že o mě nechtějí přijít. Nevím, co mě uklidnilo, jestli její slova, nebo jen ten dobrý pocit, že mám ten nůž v nočním stolku a můžu ho kdykoliv použít. Ale znovu jsem se pořezala až o měsíc později. Řekla jsem to mamce a tátovi. Nezlobili se na mě, alespoň ne přede mnou. Viděla jsem sice na nich, jak si mě bedlivěji prohlíží, ale asi se snažili mě nedohnat k dalšímu kolapsu. Dveře do pokoje mi však nevrátili a často jsem si všimla, že mě chodí kontrolovat i v noci, asi jestli ještě dýchám. Táta si mě taky k sobě tisknul mnohem víc, když jsme se společně dívali na televizi. To byl takový náš rituál, pohovka byla naše, on mě objímal a já jsem mu občas div neseděla na klíně. Asi si mě chtěl užít, než to se mnou dopadne nějak zle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miuky Miuky | E-mail | Web | 30. ledna 2012 v 9:37 | Reagovat

Když teď mám čas, čtu postupně tvoje rubriky a jen zírám. Tvoje mamka je úžasná a tvůj taťka taky. Jsem jako malá a uplakaná želvička. Jsou neskutečně statečný. Když to pročítám, říkám si jak asi dokážeš usměrnit všechny myšlenky. Věřím. že to dokážeš, překonáš to.
PS: Já tu fňukám nad hloupostma a ty si procházíš tímto. Myslím, že by spoustě lidem prospělo přečíst si to, třeba by pochopili a vážili si toho co mají.

2 T. T. | 30. ledna 2012 v 12:25 | Reagovat

Mám opravdu skvělé rodiče, já vím.
Na usměrnění myšlenek mám prášky. Zní to blbě, ale myslím, že mi hodně pomáhají, i když tento víkend ani moc ne, ale to bude možná tím, že mám už nějakou dobu snížené dávkování. ALe když je to opravdu zlé, tak se pořežu, na zlé myšlenky je to opravdu dobré. Tak tohle zní ještě víc blbě 8-O
Já taky pořád fňukám, z toho si nic nedělej a většinou kvůli věcem, které se mě netýkají, třeba když někdo umře, když se ve filmu mluví o miminkách, to je různé.

3 Oli Oli | Web | 15. února 2012 v 3:23 | Reagovat

Tví rodiče jsou vážně skvělí a ty děláš pokroky :)

4 Cit Cit | 17. listopadu 2012 v 20:03 | Reagovat

Chtěla bych mít takovou rodinu....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama