Byla jsem znásilněná!

19. prosince 2011 v 14:46 | T. |  Vzpomínky
To je důvod mýho zpackanýho života.

Stalo se to jednoho pozdně jarního večera. Jako každý čtvrtek jsem se vracela z lekce angličtiny. Bylo mi šestnáct, měla jsem velké plány se svým životem, chtěla jsem být překladatelkou, chtěla jsem studovat v Americe, chtěla jsem projet Státy křížem krážem, chtěla jsem skvělého přítele, rodinu, děti. A s tím je teď konec.

Byl večer, ale ne úplná tma, takže i když jsem šla parkem, nebála jsem se. Jednak jsem tamtudy chodila téměř každý den a pak tam taky svítily lampy. V uších jsem měla sluchátka s rockovou hudbou. Že to byla chyba, už teď samozřejmě vím.

Toho chlapa jsem si všimla až ve chvíli, kdy na mě skočil. V první řadě mi zakryl rukou pusu, takže i když jsem se snažila křičet, nemohla jsem. Alespoň jsem se snažila kopat, ale marně. Vždy, když jsem četla nebo slyšela o nějaké znásilněné holce, nemohla jsem pochopit, jak se nedokázaly ubránit. Přece když bojujete o život, dáte do toho všechno a nikdo vás nemůže zastavit. Teď už chápu, jak je to těžké.

Zatáhl mě do obrovského křoví, kde mě hodil na zem. Chtěla jsem využít chvilkové svobody a pokusila jsem se o útěk, taky jsem začala křičet, ale asi mě nikdo neslyšel. On mě zase rychle chytil a zkroutil mi ruku za záda tak surově, že mi ji zlomil. Bolestí jsem vykřikla, ale hned mi zase zacpal pusu.

Už jsem se loučila se životem, když ze mě začal strhávat oblečení. Neměl to lehké, musel překonat pásek i zapínání kalhot. Když ze mě rval tričko, skoro mě uškrtil. Ale i když jsem se snažila kopat nohama a všemožně se kroutit, nepomohlo to. Nebyl o tolik větší než já, ale byl docela mohutný. Z mých kopanců si nic nedělal, dokonce se smál. Ten jeho smích slýchávám dosud.

Podařilo se mi ho kopnout do kolene, ale vysloužila jsem si za to takovou facku, že se mi zatmělo před očima.

Z toho všeho si pamatuju jen na bolest. Byla jsem panna a on byl opravdu surový. Křičet jsem nemohla, jen jsem brečela, ale ani slzy ho neobměkčily. Pamatuju si, jak byl strašně těžký, jak jeho dech smrděl po cigaretách a pivu.

Trvalo to dlouho, nebo mi to tak přišlo. Nejdelší a nejhorší chvíle v mém životě. Ke konci už jsem omdlévala. Bylo by lepší, kdybych omdlela hned. Když byl hotový, řekl, že jsem byla skvělá a políbil mě. V tu chvíli jsem se pozvracela. Naštval se, takže když vstal, dvakrát do mě kopl a já jsem omdlela.

Probral mě saniťák ze záchranky, která pro mě přijela. Byla jsem dezorientovaná, všechno mě bolelo a navíc se ke mně skláněl chlap, který byl neskutečně podobný tomu, co mě znásilnil. Začala jsem křičet, kopat kolem sebe a hysterčit. Trochu mě uklidnila až policistka, která mi potom pomohla do sanitky a zůstala se mnou celou dobu, dokud nepřijeli moji rodiče.

Dostala jsem se do šoku. Byla jsem úplně mimo, prostě jsem jen zírala do prázdna. Prošla jsem několika vyšetřeními, dokonce mě fotografovali, policie se pořád na něco vyptávala. Spolupracovala jsem, řekla jsem jim první poslední (teda to, na co jsem si vzpomněla), protože jsem chtěla vidět toho hajzla ve vězení a taky jsem nechtěla, aby to udělal ještě nějaké jiné, i když v tu chvíli mi byly všechny další putna. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč zrovna já? Proč si vybral zrovna mě? Copak nešla tím parkem jiná holka? Vím, zní to krutě, ale kdybych si měla vybrat, jestli já nebo nějaká jiná, já bych to nebyla.

Vyšetřování bylo dlouhé, ale zbytečné. Doteď ho nechytili. Ze mě se stala troska, chtěla jsem spáchat sebevraždu, místo toho jsem se začala řezat, protože svoje tělo nenávidím. Možná, že kdybych byla tlustá nebo ošklivá, nevybral by si mě. Moje tělo si teda zaslouží potrestat a mně to pomáhá vypustit páru.

Jsou to už tři roky! Za tu dobu jsem prošla několika ordinacemi psychiatrů a psychologů. Můj život, takový jaký byl předtím, skončil. Jsem jedináček a kromě mých rodičů (a samozřejmě příslušných orgánů) o tom nikdo neví. Ve škole jsem se přetvařovala, než jsem se zhroutila a přestala do ní chodit. Každý hlasitější zvuk mě vyděsí, když cítím pivo, chce se mi zvracet. Nevěřím mužům, svého otce jsem poprvé po tom objala až po sedmi měsících, nesnesla jsem ho ve své blízkosti, i když jsem věděla, že mu to ubližuje a že on za nic nemůže. Stále jsem se s tím nevyrovnala a kdo říká, že na to musí holka zapomenout a jít dál, ví o tom houby. Noční můry mám i teď. Můžu jen děkovat bohu, že jsem si od něj neodnesla nějaký suvenýr v podobě nemoci nebo dítěte, na to mi daly ty tabletky po. Skončila jsem "naštěstí" jen s otřesem mozku, zlomenou rukou, dvěma zlomenými žebry, spoustou modřin a zdevastovanou duší.

Hodně mi pomohla mamka, která mě podporovala i po tom, co se dozvěděla, že se řežu. I když jí to chvilku trvalo. Přetrpěla se mnou všechny noční můry, nějakou dobu byla se mnou doma a byla mi mnohem lepším terapeutem, než ti všichni ostatní. Dostala mě z anorexie, do které jsem spadla. Bez ní bych to nezvládla a asi jí nikdy dostatečně nevyjádřím vděčnost.

Taky jsem se dozvěděla, že mě tenkrát v parku našel jeden starší pán, který tam venčil psa, teda asi mě našel jeho pes. On mi ale zavolal pomoc a nenechal mě tam jen tak ležet, jako by to možná mnozí udělali. Lidská lhostejnost je hrozná. Nikdy jsem mu nepoděkovala a to mě mrzí.

Přála bych si tu uvést nějakou radu pro všechny holky, jak se tomuhle vyvarovat, ale žádná mě nenapadá. Asi se to nedá ovlivnit. Nikdy nemůžete vědět, kdy nebo kde k tomu dojde a nemusí to být zrovna v podvečer v parku. Sama sebe jsem se taky často ptala, proč tohle muži dělají. Píšu jen muži, protože i když jsou znásilňovaní i muži ženami, neslyšela jsem o žádném případu, kdy by ženská přepadla v parku muže a znásilnila ho. Co je k tomu vede? Proč takhle ubližovat? Ať už je k tomu vede cokoliv, nemají na to právo a měli by za to být trestaní mnohem tvrději, než je pár let v tom lepší případě, když je chytí. Líbil by se mi zub za zub, ale asi by to nešlo provést.
 

31 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

Zobrazit vše (115)
Zobrazit starší komentáře

101 Lenka Lenka | 14. srpna 2014 v 8:06 | Reagovat

Doporučuju nosit pepřák nebo kudlu. :-P

102 Jannie Wearbliss Jannie Wearbliss | Web | 14. srpna 2014 v 8:37 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, ale chlapi jsou hrozné svině! Ne všichni, ale po tomhle článku se na ně nemůžu dívat přívětivě. Obdivuju tě, ale popravdě nevím, co napsat. Snad jen přání, aby ses ze všeho dostala.

103 P. P. | Web | 14. srpna 2014 v 8:43 | Reagovat

Musíš být silná, když jsi o tom dokázala napsat. Já sama si tuto situaci nedokážu představit, ale chápu, jak se musíš cítit..

104 Little Little | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 8:48 | Reagovat

Obdivuji Tě, tak strašně, strašně moc. Jsi úžasná, dokážeš o tom psát. Je to hnusné, o to víc, když tu svini nechytí.
Doufám, že se Ti jednou povede se z toho dostat úplně, i když mně se to asi lehce mluví, že?
Máš můj velký obdiv a podporu.

105 XLightning XLightning | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 11:03 | Reagovat

Jen ti, co prožili to samé nebo podobnou věc, ví o co jde. Velmi obdivuji to, že o tom dokážeš takto otevřeně mluvit. Mámy jsou jediná stvoření, která dokáží nést bolest s druhým, natožpak se svým dítětem. Je skvělé, že jsi se z toho nezhroutila tak, že bys šla spáchat sebevraždu. Ono asi to bude znít všelijak, ale ty za to nemůžeš, a musíš být silná. Nespravedlnost na světě existuje, ale nesmí tě porazit...
Přesně jak říkáš, kdo nezažil, neví vůbec, o co jde. Držím pěsti, ať se ti všechno zlepší.

106 Doma Doma | Web | 14. srpna 2014 v 11:10 | Reagovat

Moje lítost ti asi moc nepomůže, ale z tvého článku jsem měla na krajíčku. Přeju ti hodně štěstí do budoucna a máš můj obdiv, mluvit o tom nebo psát musí být hodně těžké.

107 Beckran Beckran | Web | 16. srpna 2014 v 18:00 | Reagovat

Denně umírá nespočet nevinných, hodných lidí a tihle hajzli pořád běhají po světě. Máš můj obrovský obdiv, já bych to s mou pochroumanou psychikou asi hned zabalila.

108 bdyv bdyv | 31. srpna 2014 v 13:15 | Reagovat

ahoj jsem anonymní snažím se:-( mám to uplně stejně akorát mě potom ješte střelil do nohy!! měla jsem na mále :_( je to už 5 let :-( a já sem na tom taky tak :-(je my hrozně, kdo nezažije neví :-(

109 Lenka Lenka | 6. října 2014 v 22:17 | Reagovat

Taky jsem byla znásilněna. Bylo mi třináct let, jemu dvacet osm. Doma byla oslava, už jsem spala, když přišel do pokoje. I když byla rodina doma, i když jsem byla "v bezpečí" svého pokoje, tak se mi to stalo. Nešla jsem parkem, neporušila jsem žádné bezpečnostní pravidlo. Proč jsem to musela být já? A proč ne? Kromě toho, že mne potrhal jsem od něj ještě chytila nějaké pohl. přenosné nemoci, takže jsem se pak musela ještě léčit. Prášky "po" mi nikdo nedal, takže když se mi zpozdila menstruace, zvracela jsem strachy, že jsem "v tom". Je to už patnáct let a dodnes nemůžu cítit pivo, občas se budím z noční můry, kdy to zase prožívám, ale velkou oporou je mi manžel. Pár let to trvalo než jsem byla schopná vydržet dotek jiného člověka, ale už jsem relativně v pořádku. Slovo "relativně" je ale hodně důležité...

110 gjg gjg | 3. ledna 2015 v 22:33 | Reagovat

to si dobrá že si to napsala do tolika odstavců... dodnes o tom neumím mluvit... :-!

111 Verunka T. Verunka T. | Web | 4. ledna 2015 v 19:58 | Reagovat

[110]: tak to zkus napsat...v jistém ohledu je to o něco snazší a dostat to ze sebe může přinést nemalou úlevu

112 Nessi Nessi | E-mail | Web | 6. února 2015 v 17:48 | Reagovat

No twl.. to mě mrzí. Zabila bych toho chlapa ! Teď hned ! Snad se z toho dostaneš ...

113 Lenka Lenka | E-mail | 5. září 2015 v 21:39 | Reagovat

Obdivuji tě, jak jsi silná. Nedokážu si sebe samu představit na tvém místě. Mě se utopila sestra doma v bazéně. Dodneška o tom dni nerada mluvím, ale je jediné štěstí, že přežila, byly jí 2 roky, 22 dní byla připojená na přístrojí a udržovali jí v umělém komatu. Nic si nepamatovala, začínali jsme od začátku. Celá rodina se otřásla v základech a já musela být silná. Chodit do školy, uklízet starat se. Mamka byla nepoužitelná, lítala mezi nemocnicí a policí. Když přišla domu byla vyčerpaná. Můj otec se mi psychicky hroutil v náruči. Pamatuji si celý ten den, jak mamka vytahovala její malé tělíčko z bazénu a křičela na tátu, nikdy jsem nic tak zoufalého v hlase neslyšela. Dneska je to už 5 let, sestra šla tento rok poprvé do školy a je dokonalá. Do dneška o tomhle neradla mluvím, nutí mě to brečet a činí mě to zranitelnou. Obávám se, že se to se mnou potáhne celý život a strašně moc si přeji aby to mojí sestru jednou v životě nedostihlo a neprojevilo se to na ní.

114 kk kk | E-mail | 20. ledna 2016 v 18:03 | Reagovat

Ahoj mě se stalo něco podobného :( nejsem s tím taky ještě vyrovnaná ale mám přítele který mi v tom pomáhá. Nikdy mě se na nic o tom neptal a do ničeho mě nenutí. Chápu tě s tým tátou. mě se to stalo v 18 před 7 lety.
musíš to nějak vydržet.

115 anet.ka anet.ka | 7. února 2016 v 19:31 | Reagovat

Tohle fakt hodně hnusné :-!  Sama jsem to nezažila, ale dokážu si to jakž takž představit. Myslím, ze bych o tom nedokázala mluvit, strašně bych se styděla nebo se pozvracela. Taky jsem si myslela ze když jde o život val bych se ubránila. Přeju Ti aby se to jen zlepšovalo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama