Je čas

3. února 2015 v 8:54 | Verunka |  Deníček
Měla jsem možnost v posledních dnech hodně přemýšlet. Prošla jsem si takovým malým vyhořením, kdy na mě z ničeho nic spadlo všechno to, co jsem si na sebe naložila a doslova mě to položilo na lopatky. Nemohla jsem nic. I vstávání z postele vypadalo v mojí hlavě jako plánování startu raketoplánu, takže jsem vlastně ani nevstávala. Na celé tři dny jsem se stala součástí své matrace.

Můžu si za to sama, to nepopírám. Chtěla jsem všechno stíhat a o nic nepřijít a docela se mi to i dařilo, jen jsem opomenula fakt, že když se může něco pokazit, tak se to pokazí. A mně se moc nedařilo při zkouškách, konkrétně jedné, která mě pěkně potrápila, byla jsem ve stresu, v časovém presu a můj domeček z karet se začal pomalu bortit, až se sesunul úplně.

Zkoušku jsem nakonec dala s opravdu hodně odřenýma ušima, ale naštěstí si nebudu muset prodlužovat studium. Jenže jsem si uvědomila, že mě čeká poslední půlrok studia a já nevím, co budu dělat potom. Nechci jít studovat dál. Ne proto, že by mě studium nebavilo, ale spíš proto, že si myslím, že už mi to víc dát nemůže. Zároveň ale nevím, kde si se svým oborem hledat uplatnění. Až dostanu diplom, jestli ho dostanu, nevím, kde skončím. A bojím se, aby to nebylo za pokladnou v Tescu.

Mám strach z budoucnosti. Když jsem žila ze dne na den, bylo to svým způsobem jednodušší, ale teď se víc soustředím na budoucnost, na plány a plnění snů. Chtěla bych si všechno splnit, ale je mi jasné, že se to samo neudělá a takové plnění něco stojí.

Těžké zkouškové období mi skončilo, budu teď mít malinko víc času, takže by se mohlo zdát, že budu mít i víc času na blog, ale já cítím (a vy určitě také), že už mi to nedává to co dřív. Chtěla jsem toho ještě spoustu napsat, myslela jsem, že se mi podaří to tady udržet dál naživu, ale už to prostě nezvládám. Časově, ani chuťově, jestli chápete, co tím chci říct. Myšlenky, co mám v hlavě, se mi nedaří nějak smysluplně hodit na papír a tak se při psaní spíš trápím, než aby mi to pomáhalo jako dřív.

Proto bych tohle nazvala koncem jednoho období. Utěšuju se tím, že když něco končí, něco jiné začíná. Když vypustím z hlavy myšlenky na blog a výčitky, že už jsem dlouho nic nenapsala, tak se mi uleví a dovolí mi to se mnohem víc soustředit na aktivity, které jsou pro mě v tuhle chvíli důležitější. Dlouho jsem si to rozmýšlela a přemýšlela jsem, jak to udělat, aby to nějak fungovalo dál, ale na nic jsem nepřišla. Mrzí mě, že takhle zahazuju něco, co mi tolik pomohlo a uzdravilo mě, abych mohla normálně žít, ale cítím, že je potřeba ten krok udělat. Můj život ještě není bez mráčku, ale jsem osvobozená z těch okovů. Tyhle poslední tři roky mi daly mnohem víc, než si možná dokážete představit.

Pokud by to šlo, ráda bych zůstala v kontaktu s těmi, se kterými nás tolik spojuje. A jak jen budu moct, budu sledovat ty, které jsem inspirovala k založení blogu a k jejich vlastní terapii. Jestli můžu být na něco pyšná, pak je to právě tohle, že se mi podařilo pomoct nejen sobě, ale i ostatním, že jsme si pomáhali navzájem. A za to jsem vděčná, protože bez vás bych teď nebyla tam, kde jsem. Doufám a ze srdce přeju vám všem, abyste se taky uzdravili.

Mějte se krásně a nezapomeňte znovu vstát, pokud upadnete.

A jak se zpívá v jedné písničce… "One day you'll leave this world behind, so live a life you will remember." ;-)

Veronika
 

Neumím si to představit

18. ledna 2015 v 11:59 | Verunka |  Deníček
Ze všech stran se ozývá, jak je dnešní generace závislá na internetu a komunikačních technologiích vůbec. Že kvůli počítačům, online hrám a jiným technickým vymoženostem přicházejí děti o zážitky, o pohyb na čerstvém vzduchu, o dětství, že kvůli tomu tloustnou a stávají se asociálními. Lidi už spolu neumí normálně komunikovat z očí do očí, protože většina komunikace se v dnešní době odehrává přes mobily, facebooky, emaily. Co si budeme namlouvat…je to pravda, ale všichni musí uznat, že něco napsat je mnohem jednodušší, než to říct někomu do tváře. Seznámit se s někým je mnohem snazší napsáním pár písmenek, než sebrat odvahu, k někomu přijít a oslovit ho. A takové případné odmítnutí i méně bolí.

Já si neumím představit život bez internetu, i když kdybych vyrostla v době, kdy internet běžný nebyl, měla bych nějakou představu. Internet nám život neskutečně usnadňuje. Třeba takové studium. Udělat dnes seminární práci bez internetu je prakticky nemožné. Nebo by chtěl někdo z vás trávit dlouhé hodiny v knihovně? Takhle stačí pár kliků a všechny informace máte na dosah. Jen nesmíte být líní ignoranti, kteří používají na klávesnici nejčastěji klávesy ctrl, C a V. Taková práce je pak o ničem.

Pro mě byl internet něco jako dar z nebes v dobách, kdy jsem strachy ani nechtěla vytáhnout paty z domu. Stal se mi společníkem na dlouhé osamocené večery. Nešlo jen o vzdělávání, ale i o informace z běžného života nebo třeba zábavu. A že té zábavy se dá na internetu najít spousta.

Pro méně komunikativní lidi, introverty a lidi trpící sociální fobií je internet něco jako nejlepší přítel. Díky němu můžete být v kontaktu s ostatními bez těch nepříjemných pocitů z blízkosti druhých. Můžete díky němu najít svoje spřízněné duše, kamarády, se stejnými zájmy a názory. Můžete se i zlepšovat v komunikaci, otrkat se v kontaktu s ostatními. Prostě udělat ten první krok, který vám pomůže "vyjít ven".

Ale taky se můžete díky internetu uzdravit. Pokud si nevíte rady s nějakým problémem, který vás trápí, na internetu najdete odpovědi, pomoc i lidi s podobnými problémy, kteří vám poradí, vyslechnout vás, budou s vámi sdílet vaše trápení, uleví vám. Třeba vám pomůžou z vás udělat zase "normálního" člověka.

Tak proč internet zavrhovat? Jasně, pokud se to s ním přežene a trávíte u něj nepřiměřené množství času nebo vyhledáváte obsah nevhodný vašemu věku, pak je to problém. Surfování se může stát závislostí, která vám může zničit život, ale je to jako se vším…nic by se nemělo přehánět. Trávit čtyřiadvacet hodin denně na facebooku ještě nikomu nepomohlo, ale vyhledávat si zajímavé informace a virtuálně se sdružovat s lidmi, kteří mohou váš život obohatit, to je přece k nezaplacení.

Ani si nechci představovat život bez internetu, protože proč? Současná doba nám poskytuje tuhle vymoženost, tak proč bychom ji nemohli plně využívat? Důležité ale je nepřestávat žít normální život.

Být ta silná

11. ledna 2015 v 17:58 | Verunka |  Deníček
Už je to dlouho, co jsem naposledy psala o tom, že jsem byla u psychologa. Nepřestala jsem k němu chodit, i když je pravda, že jsem přestala brát antidepresiva a jediným mým povzbuzovákem je momentálně zelený čaj.

I když si mnozí z vás myslí bůhví jak nejsem silná a statečná, tak ve skutečnosti taková nejsem a i kdyby možná ano, nebyla bych taková bez pomoci ostatních…bez rodičů, kteří mi život neuvěřitelně usnadňují, bez přítele, který mě podporuje a utěšuje, bez psychologa, který je ochotný mě vyslechnout a taky bez vás všech, kteří jste se mnou prošli celým tím uzdravovacím procesem až do dneška a radili jste mi, poslouchali jste mě, pomáhali mi a sdíleli se mnou svoje životy a svoje trápení. Pomohli jste udělat ze mě člověka, jakým jsem teď.

Nebudu zastírat, že pomoc potřebuju pořád. Stále v sobě chovám spoustu strachů, které mi brání žít normální život, ale kam se na to hrabe doba ještě před třemi roky. Když se podívám na ten rozdíl, tak mám hned o sto procent lepší náladu.

Nechodím už k psychologovi tak často jako dřív, což mě na jednu stranu i mrzí, protože ho mám ráda, ale taky jsem ráda, že už ho tolik nepotřebuju. Většinou spolu mluvíme ve chvílích, kdy se mi tak moc nedaří a on mi pomůže to překonat. Třeba jako rozchod s Markem, pocity bezmocnosti a zbytečnosti, nově vznikající vztah…když si prostě nevím rady, tak se obrátím na něj, většinou je to tak jednou za tři týdny až měsíc a to beru jako úspěch.

Když jsem třeba strávila svoji první noc u Vaška, nevinnou noc, kdy nedošlo k ničemu, co by mě mohlo nějak vyděsit, trápily mě ještě pár dnů poté noční můry. S Vaškem se stále učíme spolu fungovat a stále se poznáváme a možná proto mi to občas v hlavě blbě sepne. Není to tak bezproblémové jako s Markem.

Mimochodem jsem se viděla po dlouhé době i s ním, byli jsme spolu v kině a na večeři u mcdonalda a já si dala po strašně dlouhé době hamburger, úplně bez výčitek a dokonce i bez nevolnosti :-) Byli jsme jako kamarádi a bylo to strašně fajn, jenom jsem měla pořád takový divný pocit, asi jako když se v bazénu nalokáte vody a pak máte těžko na plicích. Bylo to ještě takové trochu nervózní a nejisté setkání, jako jestli to vůbec bude fungovat, ale snad ano. Mám pocit, že Marek hrozně moc dospěl, skoro jsem ho v některých momentech nepoznávala.

Taky mi začalo zkouškové a jak jsem se před Vánoci chlubila, že mi to ve škole jde, tak moje úvodní předvedení po novém roce zrovna dvakrát nevyšlo. Snažím se to učení vecpat do každé volné chvilky, ale občas jsem tak psychicky unavená, že ho raději hodím bokem. To určitě znáte.

A v takových chvílích mi právě psycholog pomáhá, i kdybychom si spolu měli jen vypít čaj a poklábosit o všedních věcech. Ale jsou věci, o kterých se dokážu bavit jen s ním a s nikým jiným. Občas se toho totiž v mojí hlavě nahromadí strašně moc a jen on umí otevřít stavidla a všeho mě zbavit, abych zase mohla být ta silná a každé ráno mohla vyskočit z postele a vrhnout se vstříc novým zážitkům.
 




Bilance nebude

1. ledna 2015 v 12:58 | Verunka |  Deníček
Poslední den roku a první den toho následujícího se většinou lidi uchylují k hodnocení, plánům a předsevzetím. Ale já tentokrát nebudu dělat ani jedno.

Uplynulý rok byl takový jaký byl, stala se spousta věcí, dobrých i špatných, ale žádná z nich určitě nebyla bez důvodu. Občas se mi dařilo, občas ne, ostatně napsala jsem si toho dost a i kdyby ne, tak na žádnou z těch věcí určitě nezapomenu a každá z nich mě někam posunula. Není tohle hodnocení?

Co se právě začínajícího roku týče, doufám, že bude minimálně stejně tak dobrý/špatný jako ten minulý. Tentokrát si ale nebudu dávat žádná předsevzetí, protože jsem se rozhodla přijímat život takový, jaký mi ho osud naservíruje. Odpadne mi zklamání, pokud mi něco nevyjde a budu příjemně překvapená, když se mi něco podaří. Hodlám tenhle rok přežít a hlavně si ho užít!

Na nějaké oslavy, zvlášť ty už primárně spojené s alkoholem a přebujarém veselí, zrovna moc nejsem, takže jsem letos měla v plánu být doma s rodiči, sledovat trapnou zábavu v televizi a jít brzo spát. Chtěla jsem taky napsat tenhle článek a zveřejnit ho ještě v roce 2014, protože bilance článků v prosinci je zoufalá, spolu s přáním všeho nej do nového roku. Ale znáte to, něco si naplánujete a stejně se to ještě několikrát změní.

Na poslední chvíli jsem byla vytažená na improvizovanou silvestrovskou oslavu do naší posilovny. Výhoda byla známé prostředí, přítomnost jenom lidí, které znám a jako bonus minimum alkoholu, protože "kulturisti" už jen z principu jejich životního stylu moc nepijí. Takže jsem se nemusela dlouho rozmýšlet, jestli mám jít. Když v posilovně vidíte výrazy borců zvedajících činky, asi byste se jich lekli a možná si mysleli, že jsou to bezmozci co mají v hlavě jen posilování, ale oni jsou naopak hodně inteligentní, zábavní a úplně v pohodě. Lepší vstup do nového roku jsem si nemohla přát.

Ale zase plácám o něčem jiném, než jsem původně chtěla. Zpátky k předsevzetím. Mezi nejčastější předsevzetí, ale neplatí to jen pro něj, patří hubnutí. Něco vám ale povím, i když budu asi znít jako bych spolkla všechnu moudrost světa…pokud jste se neodhodlali a nevydrželi hubnout během roku, nevydržíte to ani v rámci předsevzetí. Je to jen ztráta času a většinou i peněz. Párkrát si půjdete zacvičit, nakoupíte "zdravé" potraviny a pak zase sklouznete do pohodlného stereotypu. Platí to pro hubnutí, cvičení, odvykání kouření, učení se jazyků…nepotřebujete nový rok, abyste pro sebe něco udělali, nepotřebujete žádný termín, který naopak může být svazující a moc omezující. Jediné, co potřebujete, je odhodlání a pevná vůle. A je jedno, jestli je to v lednu, v červnu, nebo v prosinci.

Když už jsem ale začala o tom hubnutí, mám ještě jednu radu. Dneska budu za chytrou :-)Vyhoďte váhu! Ta není důležitá! Vlastně zahoďte i metr a zrcadlo :-) Vezměte se třeba svoje oblíbené šaty nebo kalhoty, které vám moc nepadnou a to bude vaše meta. Hlavně ale začněte poslouchat svoje tělo. Je jedno, jakou máte váhu a jaký špek na vás vyskakuje v zrcadle. Důležitější je, jak jste se svým tělem spokojení, jak se v něm cítíte, jak se máte rádi. To, jak vnímáte vlastní tělo, se odráží i navenek a pak i na ostatní působíte lepším dojmem a nezáleží na tom, jestli máte ideální míry. Není důležité zhubnout deset kilo za čtrnáct dní. Ani nabrat je netrvalo tak krátkou dobu. I želva nakonec zajíce porazila!

Takže do nového roku s úsměvem a moc to nehroťte, protože co vás nezabije, to vás posílí a s úsměvem je i ten největší opruz o něco snesitelnější ;-)

Další články


Kam dál